Nová evropská migrační politika, vrací se znovu kvóty?
Tím zásadním bodem celé reformy je otázka tzv. solidarity. V posledních letech se týká především kvót na přerozdělení příchozích migrantů do EU. Ty si pamatujeme z let 2015-2016, kdy s nimi Evropská komise chtěla direktivně řešit vysoké počty žadatelů o azyl v EU.
Z dnešního pohledu víme, že kvóty v praxi nejenže nefungovaly, ale navíc se staly předmětem zásadního sporu mezi jednotlivými zeměmi. Naštěstí se situace zklidnila, a před pěti lety došlo k dohodě na Evropské radě mezi lídry zemí EU o tom, že kvóty nejsou přijatelným řešením.
Evropská komise proto navrhla v roce 2020 nová pravidla, v nichž se o možných přesunech migrantů mezi zeměmi hovoří především na dobrovolné bázi, tedy pokud některé státy chtějí, mohou přijímat běžence z jiných zemí.
Tuto dohodu ale nerespektovali kolegové v Evropském parlamentu, kteří většinově, proti našemu nesouhlasu, hlasovali o tom, že tato solidarita se má především projevit cestou povinného přerozdělování migrantů.
Podobným směrem se ale bohužel vydali také ministři vnitra EU, včetně toho českého, minulý týden. Jejich pozice totiž obsahuje dokonce konkrétní počet migrantů – minimálně 30 000 pro celou EU, který se musí ročně povinně relokovat a pokud se limit nesplní, státy budou muset platit 20 000 eur za každého migranta, kterého nepřijmou v rámci stanovených limitů. Tedy skoro půl milionu.
Česká vláda trvá na svém, že pro ČR vyjednala výjimku, kdy za migranty nebudeme platit, s ohledem na vysoké počty běženců z Ukrajiny, které jsme k nám přijali pod dočasnou ochranou. Otázkou však zůstává, jak dlouho bude výjimka platit, než i Česko bude nucenou povinnou solidaritou muset přijímat ekonomické nebo i klimatické migranty nebo prostě natvrdo platit.
Ministr vnitra prezentuje tuto dohodu jako historickou a dobrou pro Českou republiku. K tomu nelze říci více než, že buď tuto dohodu nečetl, nebo ji plně nepochopil. Podpořit ji v plném rozsahu totiž byla veliká chyba.
